Máje v Obecnici mají závěr, na který se celý den těší celá ves: na plácku u hřiště si všichni spolu zatancují besedu. Malí, velcí, staří, mladí… je to stará tradice, ale i společně sdílená radost. Přijeďte se podívat!
Staročeské máje jsou velmi ohroženým druhem zábavy – kromě toho, že je třeba mít v obci dobře sladěný tým, který celou slavnost připraví, je třeba mít v obci ještě něco podstatnějšího – dostatek svobodných dívek. Bez nich se totiž máje konat nemohou, podstatou věci je oslavit jejich mládí, krásu a budoucnost jako nositelek dalších pokolení. Proto se v některých vesnicích i přes nadšení místních organizátorů konají máje třeba i s pěti nebo desetiletou přestávkou, než doroste další generace děvčat na vdávání.
Ty musíš, má milá, něco na mě vědět, že tvé černé oči,
že tvé černé oči, nechtěj na mě hledět…
JAK TO MAJÍ V OBECNICI
„I v Obecnici se občas tradice přeruší přesně z tohoto důvodu,“ usmívá se zdejší starosta Josef Karas, na jehož dvoře také probíhají první přípravy – zdobení vozu pro kapelu a parádění májovnických koní. „Zrovna letos u nás máje nebudou a pořádáme jen májovovu veselici, protože nemáme dostatek věkem odpovídajících májovníků a májovnic,“ dodává. „Když však další mladí dorostou, o krojované účastníky, kteří celému průvodu dodávají malebnost a historický ráz, nouzi nemáme,“ konstatuje starosta spokojeně. „Nejvíc se angažují ženy ze zdejšího tanečního kroužku a hasiči, které v průvodu nepotkáte v jejich typických uniformách, ale tentokrát jsou převlečení za policajty, střežící bezproblémový průběh celé akce. Besedu zkoušíme se skupinou nadšenců vždy před májemi nebo když nás pozvou spřátelené obce, abychom ji předvedli, ale speciální spolek ustavený nemáme, jde spíš o práci pro radost.“
My jsme při loňských májích zkoušeli spočítat krojované účastníky, ale když jsme se dostali přes padesátku, začaly se nám tváře i sukně plést. A tak jsme jen spokojeně konstatovali, že parádních májovníků je opravdu hodně, a to všeho věku, od nejmenších po malebné babičky. O podbrdském kroji se říká, že je syntézou českého kroje, střídmého ve výzdobě, ale bohatého tvarem – příkladem je známý široký bílý čepec, tzv. holubička a sukně s mnoha spodničkami, červené bavlněné fěrtochy a červené punčochy. Znaky těchto krojů se objevily i ve Smetanově opeře Prodaná nevěsta a tak nám vlastně ani nepřišlo divné, že obecnické máje zahajují dva Kecalové, zrovna jak ze slavné opery.
ZAČÍNÁ TO OD KECALA
První a druhý Kecal jsou hlavními protagonisty celého průvodu. Při zahájení v sále zdejší hospody zorganizují průvod, pak před hospodou uvítají návštěvníky a po celou dobu v čele průvodu udávají tempo, vyjednávají s rodiči májovnic a kdo ví, jestli taky rovnou nedomlouvají ženichy – tak blízko jsme se s fotografem a s našpicovanýma ušima nedostali. Taková role by ale vyplývala z hluboké májové tradice. V Národopisné encyklopedii Čech, Moravy a Slezska se píše o nejstarším českém dokladu soukromé dívčí máje, spadajícího do oblasti zvykového práva: postavení máje spolu s ústní dohodou uzavření manželství rozhodlo u soudu ve prospěch uznání sporného manželského slibu. Během vývoje však převážil u dívčích májí význam projevu milostného vztahu nebo zájmu o dívku, máj pod okny označovala začátek známosti nebo chystanou svatbu, zvlášť, když si chlapec předem vyjednal povolení od rodičů. Stejně jako obecní máj, symbolizující reprezentativní roli, tak i soukromou dívčí máj je nutno do rána hlídat – jedním z dalších tradičních zvyků je totiž její pokácení konkurencí (nejčastěji z vedlejší vesnice) a tím i pořádné zesměšnění stavitele.
CO JE ČESKÁ BESEDA
Tradiční společenský tanec tvoří kroky a figury deseti různých lidových tanců spojených na způsob salónního tance čtverylky. Vznikla z podnětu spisovatele Jana Nerudy, který ji také zatančil při prvním uvedení v roce 1862 v pražském konviktském sále. Jejími autory byli zemský taneční učitel K. Link a skladatel František Heller. Jako tanec mladé české mešťanské společnosti se beseda stala symbolem národního uvědomění a na přelomu 19. a 20. století byla nacvičovaná jak v tanečních kurzech, tak v krajanských spolcích i ve školách.
