Osada Strnady se rozkládá ve svažitém meandru na levém břehu Vltavy na jihu Prahy na Zbraslavi. Pozvolný přístup k vodě vyhovoval rybářům, kteří si zde ve 20. a 30. letech začali stavět boudy k přespání. Řeku zregulovalo vybudování Vranské přehrady v letech 1930–1936, pod níž osada leží. Po druhé světové válce zde přestala fungovat cihelna Cyrila Bartoně z Dobenína a v sevřeném zalesněném kaňonu u vody zůstaly volné plochy po vytěžené zemině. Pražský architekt František Tumpach se rozhodl je upravit na stavební parcely a vytvořit zde přírodní čtvrť rodinných domů. Komunistický převrat v únoru 1948 jeho plán pozastavil na téměř padesát let. Rybáři si své boudy postupně přebudovávali na chaty s produktivními zahradami a jednu takovou koupili v roce 1955 rodiče Miloše Smutka. „Od čtyř měsíců jsem tu trávil každou neděli a celé prázdniny. Vlakem trvala cesta z Vršovic i několik hodin a mezi stanicí Jarov a Strnady fungoval přívoz na laně. Dobrodružnější nám ale připadala jízda parníkem – od Palackého mostu až sem,“ vzpomíná Miloš Smutek. Děti lítaly venku, dospělí zvelebovali osadu v rámci akcí Z. Dodnes tu funguje původní hřiště na volejbal či klubovna. 

„Při zakládání zahrady jsme zvažovali, jak se o ni budeme starat. Hustě osázené plochy vypadají
skvěle i bez přílišné péče.“ 

NENÁROČNÁ PÉČE
Ze zhruba sto deseti chat a domů je trvale obydlených zhruba třicet, většinou těmi, kdo tu strávili dětství. Miloš a Jitka se do Strnad přestěhovali v roce 2007 ze žižkovského bytu, kde začal astronomicky stoupat nájem. Rádi tráví čas v přírodě, a tak jim důvěrně známá osada u vody připadala jako skvělé řešení, i když do práce každý den dojíždějí přes hodinu. „Vysnili jsme si dřevěný domeček, tehdy naprostou novinku, do které se odvážně pustil pan architekt Jiří Žentel. A nelitujeme. V létě je uvnitř příjemný chládek, v zimě si přitopíme v krbu. Spodní patro je propojené s terasou s výhledem na zahradu a zalesněný kaňon. Na druhé straně jsme udělali příjemné posezení u grilu,“ provádí nás Miloš Smutek. Ačkoliv dům stojí jen pár kroků od sousedů, zahrada je překvapivě tichá a vzrostlé stromy a keře poskytují dostatek soukromí. Po rekonstrukci domu prošla výraznou úpravou i zahrada. „Tatínek tu vysázel spoustu ovocných stromů, mezi tím rostly růže, rybízy a jahody. Zahrada byla typicky produkční, dodnes tu funguje společná moštárna,“ vypráví Miloš Smutek. Většinu starých stromů vykopal a nahradil je jehličnany. Jeho žena Jitka ráda pěstuje okrasné květiny, a tak zahrada trochu připomíná zámecký park. Ačkoliv není rozlohou velká, překvapí množstvím rostlin a zákoutí. „Rodiče využili svažitý terén a ještě ho zdůraznili terasami. My jsme je zachovali a doplnili kameny a dřevem. Půdu jsme překopali do hloubky jednoho metru a všude jsme rozvedli vodu. Moje maminka pořád běhala s konvemi, já stojím s hadicí,“ směje se Miloš Smutek. Na svém místě zůstaly jen původní kamenné schody, chodníček a hezká skalka z vytěžených kamenů, které sem s otcem a bratrem postupně navozili v kočárku z kamenolomu, vzdáleného odsud dva kilometry. „Rád pracuji na zahradě, příjemně si přitom odpočinu, ale máme časově náročnou práci a na pravidelnou údržbu nemáme tolik času, proto sem vybíráme spíš nenáročné dřeviny a květiny,“ popisuje Miloš Smutek, který pracuje na pražské vinici Salabka.